Vojta už ležel v posteli, když se zpod ní ozvalo škrábání.
Škráb. Škráb. Ťuk.
„Flíčku?“ zašeptal.
Kocour Flíček zvedl hlavu z peřiny. On to nebyl. Minda seděla na parapetu a andulka Maxík podřimovala ve své kleci.
Zpod postele se vysunul hnědý klobouk. Za ním dvě oči. A nakonec nos, který vypadal jako malá kostka.
„Huberte!“ posadil se Alfík. „Co máš s nosem?“
Bubák si na něj sáhl.
„To je následek velmi důležitého průzkumu.“
„Tys byl v Minecraftu!“ vyhrkl Vojta.
Hubert přikývl. Z kapsy vytáhl mapu. Na papíře se pohybovaly hranaté stromy, pod nimi tekla láva a úplně v rohu kroužil veliký černý drak.
„Dneska bych potřeboval pořádnou výpravu,“ řekl. „Stavitele, horníky, průzkumníky…“
„Mě!“ přihlásil se Alfík.
„…a někoho, kdo mi připomene, abych si před cestou zabalil svačinu.“
Flíček okamžitě seskočil z postele.
„Ten se hlásí na svačinu,“ poznamenal Vojta.
Hubert rozprostřel mapu na koberec. Papír se rozzářil, zvětšil a uprostřed se otevřelo modré okno. Vonělo z něj jehličí a mokrá tráva.
Nejdřív prošel Hubert. Potom Vojta s Alfíkem, Flíček, Minda a nakonec Maxík.
Dopadli na zelenou louku.
Slunce bylo hranaté. Mraky byly hranaté. Dokonce i Hubertův klobouk měl teď čtyři rohy.
Alfík si prohlédl svoje ruce.
„Já mám kostičkovaný prsty!“
„Já mám kostičkovaný zadek,“ ozval se Flíček.
Všichni se na něj otočili.
„Ty mluvíš?“
„Zřejmě ano. A rád bych toho využil k oznámení, že mám hlad.“
Minda si prohlédla ocas.
„Hlavně ho zase někam nestrkej.“
Maxík přistál Hubertovi na klobouku.
„Výprava! Výprava!“
Daleko za lesem se zvedaly hory. A nad nimi, vysoko na obloze, se na okamžik objevil dlouhý černý stín.
Vojta pevněji uchopil mapu.
„Nejdřív se musíme vybavit.“
Vojta ukázal Alfíkovi, jak získat dřevo. Hubert pomáhal, i když zpočátku místo stromu bušil do vlastní hranaté nohy.
Ze dřeva udělali prkna, z prken pracovní stůl a z dalších prken tyčky.
„Teď meče,“ rozhodl Vojta.
Na craftingový stůl položil dvě prkna nad sebe a pod ně tyčku.
Objevil se dřevěný meč.
Alfík vykulil oči.
„Ještě jeden!“
Vycraftili meč pro Vojtu, meč pro Alfíka a třetí pro Huberta. Bubák si ho zasunul za opasek, zamračil se jako zkušený dobrodruh a okamžitě mu spadly kalhoty.
Minda si zakryla oči tlapkou.
Kousek od louky stál dřevěný přístřešek pro cestovatele. Uvnitř byla truhla s nápisem: VÝBAVA PRO DOBRODRUHY.
Našli v ní postele.
„Ty bereme,“ řekl Vojta.
„Celou postel?“ podivil se Alfík.
„Do inventáře.“
Postel se mu s tichým lupnutím zmenšila a zmizela v přihrádce, kterou dokázal otevřít pouhým pomyšlením.
Alfík to zkusil také.
„Já mám v kapse postel!“
Hubert si vzal i dvě náhradní. Flíček chtěl do inventáře nacpat celý přístřešek, protože v něm bylo příjemně teplo, ale Minda ho odtáhla za konec šátku.
Potom vyrobili dřevěné krumpáče. S nimi získali kámen a z kamene vycraftili lepší krumpáče, sekery a pec.
„Teď můžeme těžit,“ řekl Vojta.
Maxík vyletěl nad nejbližší skálu.
„Tady! Černé puntíky!“
Ve skále skutečně vedla žíla uhlí.
Ťuk. Ťuk. Křup.
Černé kousky přibývaly v inventáři. Z části vyrobili pochodně a část si nechali do pece. O kousek hlouběji našli železnou rudu, vytavili ji a vyrobili železné krumpáče.
S těmi už mohli sestoupit za diamanty.
Čím hlouběji šli, tím méně bylo slyšet svět nahoře.
Zmizel zpěv ptáků. Zmizelo šumění stromů.
Zůstalo kapání vody.
A občas něco zašustilo tam, kam nedosáhlo světlo pochodně.
Flíček kráčel těsně za Hubertem.
„Já se nebojím,“ oznámil. „Jenom kontroluju, jestli bubák nejde moc rychle.“
Dorazili k podzemnímu jezeru. Na jeho druhé straně prosvítaly ze skály modré tečky.
„Diamanty!“ zašeptal Vojta.
Přes vodu postavil cestu z kamenných bloků. Hubert přidržoval Alfíka, Minda pečlivě zkoušela každý nový stupínek a Maxík jim shora ukazoval, kde je břeh.
Když Vojta vytěžil první diamant, Alfík ho podržel před pochodní.
Uvnitř se třpytilo tolik světel, jako by někdo zavřel zimní oblohu do malého kamínku.
Našli další žílu. A pak ještě jednu v boční chodbě, na kterou upozornila Minda. Z výpravy za diamanty se stalo celé podzemní odpoledne.
Při návratu vyšli vysoko na úbočí hory.
Tam se mezi kameny zeleně zalesklo.
„Emeraldy!“ vykřikl Alfík.
„Smaragdy,“ přikývl Vojta. „Za ty můžeme nakupovat.“
Flíček se okamžitě narovnal.
„Jídlo?“
„Taky jídlo.“
„Výborně. Tuhle horu doporučuji.“
Když se vrátili k pracovnímu stolu, měli plné inventáře. Vycraftili diamantové meče a pustili se do brnění.
Přilby. Hrudní pláty. Kalhoty. Boty.
Vojta i Alfík se oblékli do zářivého diamantového brnění. Hubert si vybral železné a prohlásil, že ke klobouku se hodí lépe.
Udělal tři kroky.
Cink. Klonk. Cink.
„Ty zníš jako zásuvka s příbory,“ řekl Alfík.
„To je válečné cinkání,“ odpověděl důstojně Hubert.
Minda dostala malou brašnu na zásoby. Flíček druhou. Maxík hlídal shora, jestli se něco neblíží.
V nedaleké vesnici směnili emeraldy za jídlo, luky a spoustu šípů. Doplnili zásoby dřeva a sbalili nástroje.
Teprve potom Hubert rozložil mapu.
„Další zastávka,“ řekl a ukázal na rudý obrázek mezi černými skalami, „Nether.“
Alfík polkl poslední sousto.
„Tam bydlí něco velkýho?“
Z mapy se ozvalo vzdálené zavytí.
Hubert ji rychle přiklopil.
„Občas.“
U lávového jezírka nalili vodu na lávu a vznikl obsidián. Vojta ho vytěžil diamantovým krumpáčem.
Trvalo to dlouho.
Flíček si vedle něj lehl.
„Vzbuďte mě, až budeme staří.“
Z černých bloků postavili rám portálu. Hubert obešel stavbu, naklonil hlavu a spokojeně přikývl.
Vojta křesl křesadlem.
Uvnitř rámu se rozvlnila fialová plocha.
Zabručela tak hluboce, až Alfíka zašimrala chodidla.
„Držíme se pohromadě,“ řekl Hubert.
Vstoupili.
Na okamžik se svět protáhl jako žvýkačka.
A potom stáli v Netheru.
Nad hlavami visely rudé skály. Pod útesy se rozlévala láva. V dálce pluly obrovské bílé příšery a jejich nářek se vracel od stropu v dlouhých ozvěnách.
Maxík se schoval Hubertovi pod klobouk.
„Tady neštěbetám,“ oznámil tlumeně.
Postele nechali zabalené v inventáři. Kolem portálu postavili kamenný přístřešek a cestu od něj označovali pochodněmi.
Pak se vydali po úzké skalní římse.
„Stůj!“ sykla Minda.
Vojta zastavil těsně před místem, kde podlahu přerušovala puklina. Dole pomalu probublávala láva.
Minda ukázala tlapkou podél zdi. Vedla tam jiná cesta.
Hubert si otřel čelo.
„Ty se bojíš?“ zeptal se tiše Alfík.
„Trochu ano.“
„Ale ty jsi bubák.“
„Právě. Na strašení jsem odborník. Tohle je docela dobře udělané.“
Alfík se pousmál a chytil ho za ruku.
Za dalším ohybem se zvedla netherová pevnost. Černé mosty spojovaly vysoké věže a kolem jedné se pohybovala ohnivá světla.
Blazové.
„Potřebujeme jejich ohnivé tyče,“ vysvětlil Vojta. „Z nich bude prášek do Enderových očí.“
„Dračích očí,“ opravil ho důležitě Alfík.
„Dobře. Našich dračích očí.“
První blaze se roztočil.
Flíčkovi se zježila srst.
„K zemi!“
Nad nimi proletěly ohnivé střely a narazily do zdi.
Hubert zvedl štít. Kluci se schovali za kamenný pilíř. Maxík z bezpečného výklenku pozoroval, kdy ohnivá příšera přestane útočit.
„Teď!“
Vojta vystřelil. Alfík hlídal boční chodbu. Když se odtamtud přiblížil další blaze, zavolal včas na Huberta a společně ho zahnali od mostu.
Postupovali po kouskách, kryli jeden druhého a po každém střetu se znovu spočítali.
Nakonec se poslední blaze rozplynul v jiskrách.
Na podlahu dopadla ohnivá tyč.
A vedle ní další.
Flíček jednu opatrně očichal.
„Tohle bych do postele nenosil.“
V pevnosti našli také truhlu se zlatem a zlatými přilbami. Přilby si nasadili před setkáním s pigliny. Za zlaté ingoty od nich po několika výměnách získali ender perly.
Hubert přepočítal zásoby.
„Máme všechno.“
Zpátky šli podle pochodní. Když znovu zahlédli fialový portál, Maxík vystrčil hlavu zpod klobouku.
„Tady už štěbetám!“
A štěbetal celou cestu ven.
Ve svěžím vzduchu pod obyčejnou oblohou si všichni na chvíli sedli do trávy.
Hubert vytáhl pracovní stůl.
Z ohnivých tyčí vyrobili ohnivý prášek. Ten spojili s ender perlami.
Vznikla Enderova oka.
Zelená, tajemná, s tmavým středem. Když jedno Vojta zvedl, pomalu se v jeho dlani otočilo, jako by se dívalo někam za les.
„Tak pojď,“ zašeptal.
Vyhodil ho do vzduchu.
Oko vylétlo, zastavilo se a zamířilo k východu. Za ním zůstávala stopa fialových jiskřiček.
„Za ním!“ zavolal Alfík.
Přebrodili potok. Minuli louku s ovcemi. Vystoupali na kopec a zase sestoupili do údolí.
Občas Vojta oko znovu vyhodil. Někdy spadlo zpátky a chytil ho. Jedno se rozprsklo na drobné jiskry, ale měli náhradní.
Nakonec vstoupili do husté džungle.
Z větví visely liány a mezi listy bylo takové šero, že Hubert vytáhl pochodeň.
Ozvalo se:
Sssss…
Vojta ztuhl.
Zpoza kmene vykoukl creeper.
Flíček vystoupil dopředu, vyklenul záda a vydal nejvýhrůžnější mňouknutí svého života.
Creeper couvl.
Minda se postavila vedle Flíčka.
Creeper se otočil a zmizel mezi stromy.
Flíček se pomalu obrátil k ostatním.
„Tak. A teď bych prosil, aby se tohle zapsalo do kroniky.“
Kousek dál se oko zachovalo jinak.
Vyletělo jen kousek.
Potom se prudce obrátilo dolů.
Přímo ke kořenům obrovského stromu.
Vojta se podíval na Alfíka.
„Jsme tady.“
Začali kopat. Vytvářeli schody, aby měli cestu dolů i zpátky. Hlína vystřídala kámen. Kámen vystřídala tma.
A potom Vojtův krumpáč zazvonil jinak.
Za posledním blokem byla zeď z opracovaných kamenných cihel.
Uprostřed zdi zela černá chodba.
Uvnitř to vonělo prachem, starými knihami a vodou.
Pochodeň osvětlila schody, železné dveře a další chodbu. Na zdi se táhly dlouhé praskliny.
Někde hluboko před nimi se ozvalo kovové cvaknutí.
Hubert zvedl ruku.
Všichni se zastavili.
Cvak.
Ššššš…
„To je co?“ vydechl Alfík.
Minda se přikrčila. Mezi dvěma kamennými bloky se táhla téměř neviditelná nit.
A ze zdi naproti ní vykukovaly malé černé otvory.
„Past,“ řekl Vojta.
Obešli napnuté vlákno a Vojta prohlédl mechanismus z boku. Za uvolněným kamenem objevil redstone. Přerušil jeho vedení a teprve potom pustil ostatní dál.
Hubert si zvedl lem kalhot.
„Velmi pěkné. Takové chodby mám rád, když v nich zrovna nejsem.“
Chodby se větvily. Jedny vedly do prázdných místností, jiné končily zavalenými schody.
V knihovně našli police vysoké skoro jako stromy. Pavučiny visely ze stropu jako potrhané plachty.
Flíček náhle vyskočil.
Z praskliny vyběhla rybenka.
Pak druhá.
A třetí.
„Podlahoví brouci!“ vykřikl.
Hubert mu nastavil štít jako lávku. Kocour po něm přeběhl na stůl, Minda přeskočila za ním a kluci rychle ustoupili ze zarostlého kouta. Kamenné dveře za sebou zavřeli.
Chvíli všichni jen dýchali.
„Tudy to nebude,“ řekl Vojta.
Hubert ukázal vlevo. „Možná tam…“
„Já bych zkusil schody,“ ozvala se Minda.
Maxík se nadechoval k dalšímu návrhu.
Alfík zvedl ruku.
„Počkejte.“
Vojta se k němu hned otočil.
„Co slyšíš?“
Všichni ztichli.
Za zdí něco tiše bublalo.
Ne voda.
Láva.
Alfík ukázal na úzký otvor nad rozbitými dveřmi.
Maxík jím proletěl. Za okamžik se vrátil a přistál Vojtovi na rameni.
„Schody! Zelený rám!“
Našli chodbu, kterou předtím zakrývala spadlá police.
Za ní ležela portálová místnost.
Uprostřed, nad lávou, stál rám End portálu.
„Alfíku,“ řekl Vojta, „tys ho našel.“
Alfík se usmál tak široce, že mu úsměv skoro vyčuhoval z diamantové přilby.
Než portál otevřeli, připravili si ve vedlejší bezpečné místnosti postele a odpočinuli si. Doplnili jídlo, pochodně, šípy i stavební bloky.
Dvě náhradní postele zůstaly v inventáři.
Hubert se posadil mezi kluky.
„Za tím portálem bude drak,“ řekl. „Když vstoupíme, cesta zpět se otevře až po jeho porážce.“
Vojta přikývl.
Alfík zkontroloval svůj meč.
Flíček spolkl poslední sousto.
„A půjdeme všichni?“
„Všech šest,“ řekl Hubert.
Vrátili se k portálu.
Vojta s Alfíkem postupně vsazovali Enderova oka do prázdných míst v rámu.
Jedno.
Druhé.
Další.
Poslední oko vložil Alfík.
Z místnosti se ozvalo hluboké:
VÚÚÚM.
Uvnitř rámu se objevila černá hladina plná hvězd.
Hubert si pevně nasadil klobouk.
„Tak pojďme.“
Skočili.
Dopadli na obsidiánovou plošinu pod temnou oblohou.
Před nimi se rozkládal bledý ostrov. Z něj vyrůstaly vysoké černé věže a na jejich vrcholcích zářily krystaly.
Mezi věžemi stáli Endermani. Dlouhé ruce jim visely téměř k zemi.
„Dívejte se pod nohy,“ připomněl Vojta.
Z temnoty se ozval řev.
Něco obrovského zakrylo věže.
Černá křídla.
Dlouhý ocas.
Fialové oči.
Ender drak.
Přeletěl tak nízko, že se Hubertovi roztočil klobouk na hlavě.
Alfík se na okamžik přitiskl k Vojtovi.
„Je větší než na mapě.“
Hubert pozvedl štít.
„Mapy bývají v tomhle trochu nepoctivé.“
Vojta postavil cestu z plošiny na ostrov. Za ní připravili nízký kamenný kryt a rozložili zásoby.
Drak znovu zakroužil.
Vojta vystřelil.
Šíp ho zasáhl, ale z nedaleké věže vyšlehl ke drakovi světelný paprsek. Jeho ubývající síla se začala doplňovat.
Alfík ukázal nahoru.
„Ta věž mu pomáhá!“
„Krystaly ho léčí,“ řekl Vojta. „Musíme nejdřív zničit všechny.“
Hubert rozdělil zásoby. Flíček si vzal brašnu se šípy. Minda hlídala drakovy nálety. Maxík zůstával nízko u jejich krytů a z bezpečných míst hledal další krystaly.
První ukázal na nižší věži.
Vojta napjal luk.
Vystřelil.
Krystal vybuchl v záblesku.
Drak zařval.
„Jeden!“ vykřikl Alfík.
Další krystal sestřelil Hubert. Třetí Vojta. Flíček jim přinášel šípy a pokaždé slavnostně oznámil:
„Zásobování dorazilo!“
Potom našli krystal ukrytý za železnými mřížemi.
K němu se šíp nedostal.
Kluci začali u věže stavět schodiště. Hubert je kryl štítem a Minda sledovala oblohu.
„Blíží se!“ zavolala.
Všichni se přikrčili za obsidián.
Nad schodištěm proletěla křídla. Na kameni zůstala fialová oblaka dračího dechu.
Počkali, až se místo uvolní.
Pak pokračovali.
Nahoře Vojta krumpáčem odstranil část mříže. Na krystal nesáhli. Sestoupili zpátky a schovali se za připravenou stěnu.
Teprve odtamtud Vojta vystřelil.
Rána otřásla vrcholem věže.
„Další!“ zajásal Alfík.
Boj trval dlouho. Běhali mezi kryty, stavěli schody, sestřelovali krystaly a dávali pozor jeden na druhého.
Jednou dračí křídlo smetlo kamenný blok vedle Vojty. Při úskoku mu vypadl luk a sklouzl pod schody.
Než se pro něj stačil vrátit, přiřítil se další nálet.
„Zůstaň!“ zavolala Minda.
Protáhla se pod schodištěm, chytila luk do zubů a přitáhla ho k němu chráněnou stranou.
Vojta ji pohladil mezi ušima.
„Díky.“
„Příště drž pevněji,“ řekla, ale přitom předla.
Konečně se zdálo, že jsou všechny krystaly pryč.
Drak však znovu zesílil.
„Ještě jeden!“ vykřikl Alfík.
Za nejvyšší věží probleskl tenký paprsek.
Maxík popoletěl k bočnímu krytu.
„Vzadu! Tady ho uvidíš!“
Hubert s Vojtou obešli věž. Flíček donesl další šípy a Alfík zůstal s Mindou u místa, odkud mohli hlídat draka.
Vojta zamířil.
První šíp minul.
Drak se obracel.
Druhý zasáhl okraj věže.
„Klid,“ řekl Hubert.
Vojta se pomalu nadechl.
Třetí šíp letěl vysoko, prořízl temnou oblohu a zmizel v zářícím krystalu.
BÁC!
Poslední léčivý paprsek zhasl.
Drakův řev se převalil celým Endem.
Teď už se jeho síla neobnovovala.
Ender drak se snesl k prázdnému návratovému portálu uprostřed ostrova.
Obrovská křídla se složila kolem černého těla.
Vojta sáhl do inventáře.
Vytáhl náhradní postel.
Flíček na něj vytřeštil oči.
„Teď si jdeš LEHNOUT?“
„V Endu postele vybuchují,“ řekl Vojta. „Můžeme toho využít.“
Hubert přikývl a pomohl připravit kryt z bloků. Všichni se schovali. Postel umístili blízko místa, kam drak skláněl hlavu.
Minda hlídala jeho pohyb.
Maxík seděl bezpečně pod kamennou stříškou.
Flíček kontroloval, jestli nikdo nezůstal venku.
Alfík sledoval dračí hlavu.
„Ještě ne…“
Drak se pohnul.
„Ještě…“
Hlava klesla.
„TEĎ!“
Vojta sáhl zpoza krytu k posteli.
Prásk!
Záblesk ozářil ostrov. Postel zmizela a drak se s mohutným řevem vznesl. Pruh jeho síly se výrazně zkrátil.
Hubertovi přistál na klobouku malý kousek červené přikrývky.
„Tak na téhle už spát nebudeme,“ zamumlal.
Druhou postel použili při dalším přistání. Znovu čekali na správný okamžik a znovu se všichni ukryli.
Po druhém výbuchu zbýval drakovi už jen úzký kousek síly.
Ale stále létal.
Stále útočil.
A stále mezi nimi a domovem zůstávala zavřená brána.
„Máme ještě postel?“ zeptal se Alfík.
Hubert prohlédl inventář.
„Máme meče.“
Vojta vytasil diamantový meč.
Alfík také.
Když drak přeletěl nad nimi, Minda zavolala:
„K portálu! Bude přistávat!“
Přeběhli do připraveného krytu uprostřed ostrova.
Drak dosedl.
Země zaduněla.
Flíček vystrčil hlavu.
„Pozor na ocas!“
Vojta včas ustoupil. Černý ocas se prohnal kolem místa, kde před okamžikem stál.
Hubert se postavil vedle kluků. Štít měl odřený, klobouk nakřivo a brnění už necinkalo tak slavnostně jako ráno.
„Jsem tady,“ řekl.
Maxík vykoukl zpod kamenné stříšky.
„Hlava dolů!“
Vyběhli.
Vojta zasáhl draka diamantovým mečem.
Hubert přidal další úder.
Drak se zavrtěl a Alfík uskočil zpátky za blok. Počkal. Slyšel vlastní dech uvnitř přilby.
Vojta se k němu otočil.
„Spolu?“
Alfík přikývl.
Když se dračí hlava znovu sklonila, vyrazili oba.
Dva diamantové meče se zableskly.
Poslední kousek dračí síly zmizel.
Na okamžik nastalo úplné ticho.
Ender drak se pomalu vznesl nad portál.
Z jeho těla vytryskly dlouhé paprsky fialového světla. Křídla se rozzářila, obrovský stín se rozpadl na tisíce jisker a nad ostrovem zazněl poslední vzdálený řev.
Potom začaly padat zelené zkušenostní kuličky.
Cinkaly kolem nich jako drobné zvonečky.
Uprostřed ostrova se otevřel návratový portál.
Porazili ho.
Všichni společně.
Alfík objal Vojtu tak prudce, až jim o sebe kleply diamantové přilby.
Hubert zvedl klobouk.
Maxík kroužil nízko nad nimi a volal:
„Vyhráli! Vyhráli!“
Flíček se posadil, olízl si tlapku a řekl:
„Prosím zapsat do kroniky i toto.“
Minda se k němu přitulila.
„Hlavně že jsme všichni.“
U portálu na ně čekalo dračí vejce. Chvíli ho obdivovali, ale potom už všichni mysleli na jediné.
Domov.
„Spočítáme se,“ řekl Hubert.
Vojta.
Alfík.
Flíček.
Minda.
Maxík.
„A bubák Hubert,“ dodal Alfík.
Hubert se uklonil.
„Děkuji. Na toho je potřeba dávat pozor.“
Vstoupili do návratového portálu.
Svět se zatočil a za chvíli stáli zase u svých postelí v bezpečné místnosti podzemní pevnosti.
Hubert sáhl pod jednu z nich, jako by hledal ztracenou ponožku.
Místo ponožky vytáhl malou modrou kliku.
Otočil jí.
Pod postelí se otevřely dveře a za nimi byl jejich pokoj.
Skutečný koberec.
Skutečné peřiny.
Kulaté, úplně obyčejné světlo lampičky.
Prošli jeden po druhém.
Flíček okamžitě vyskočil na postel. Minda se stočila vedle Alfíka. Maxík se uvelebil na bidýlku a zastrčil hlavičku do peří.
Vojta si sáhl na ruce. Už nebyly hranaté.
Alfík zkontroloval kapsy pyžama.
„Já už nemám inventář.“
„To je dobře,“ řekl Hubert. „Ještě bys do pračky strčil pec.“
Kluci se rozesmáli.
Potom Alfík zvážněl.
„Huberte?“
Bubák se otočil.
„My jsme ho opravdu porazili.“
Hubert přikývl.
„Opravdu.“
Vojta si lehl vedle brášky.
„Minda mi zachránila luk. Maxík našel krystaly. Flíček nosil šípy.“
„A tys poslouchal, když jsem slyšel tu lávu,“ dodal Alfík.
„A Hubert šel pořád s námi.“
Bubák si stáhl klobouk do čela, aby nebylo vidět, jak se usmívá.
Zpod peřiny se ozval tichý hlas:
„A zítra…“
Vojta se naklonil blíž.
„Co zítra?“
Alfík zívl.
„Nejdřív snídani.“
„Souhlas,“ zamručel Flíček.
Pak už v pokoji zůstalo jen spokojené předení.
Hubert zhasl lampičku, schoval mapu a vklouzl zpátky pod postel.
Ještě než usnul, nahmatal v kapse drobeček červené přikrývky.
Usmál se.
To byla opravdu veliká výprava.
✧
Vyzkoušet schvalování